www.cng.cz

K závěru, že je vodík perspektivní palivo budoucnosti došli odborníci již dávno, nicméně teprve v posledních dvou desetiletích se výzkumné práce na jeho využití v praxi zintenzívnily. Kromě USA, Kanady a Japonska se výzkumu využití vodíku věnuje v Evropě zejména Německo. Vynikajícím příkladem technologie budoucnosti – ekologicky uzavřeného cyklu – je světově ojedinělý projekt výroby, skladování a využívání plynného i kapalného vodíku na mnichovském letišti.

Dne 5. května 1999 byla na mnichovském mezinárodním letišti Franze Josefa Strausse oficiálně uvedena do provozu veřejná „vodíková“ plnící stanice. Plnící stanice je součástí „vodíkového“ projektu, který v praxi demonstruje úplný technologický řetězec, počínaje výrobou vodíku pomocí elektrolýzy, jeho uskladňování, automatizované plnění vozidel až po konečné využití v autech a letištních autobusech.

Projekt se může pochlubit hned několika celosvětovými prvenstvími:

• veřejná plnící vodíková stanice je první stanice na světě umožňující plnění motorových vozidel nejen stlačeným vodíkem (stanice tohoto typu je v provozu již od ledna 1999 v Hamburgu), ale nově také kapalným vodíkem
• poprvé je aplikován nově vyvinutý vysokotlaký elektrolyzér
• poprvé na mezinárodním letišti jsou provozovány autobusy využívající jako palivo stlačený plynný vodík.

Cílem projektu je získání zkušeností s používáním vodíku v každodenní praxi a ověření ekonomiky používání vodíku jako pohonné hmoty.

V projektu jsou zkoušeny dvě různé formy vodíku – stlačený plyn a zkapalněný.

Plynný vodík GH2

Vodík je na letišti vyráběn elektrolýzou pomocí moderního vysokotlakého elektrolyzéru. Potřebná elektřina je získávána z distribuční sítě v době mimo energetických špiček. Po čištění a sušení je vodík uskladňován v metalhydridních zásobnících, které pojmou až 2 000 m3 vodíku. Vodík z metalhydridních zásobníků je dvoustupňovým vysokotlakým kompresorem stlačován až na tlak 350 barů a poté uskladňován v soustavě 5 tlakových zásobníků.
Na neveřejné plnící stanici (uvnitř areálu letiště) je stlačený vodík plněn do nízkopodlažních kloubových letištních autobusů na provozní tlak 250 barů. Doba naplnění jednoho autobusu se pohybuje okolo 10 minut. Na konci roku 1999 jezdily na stlačený vodík 2 autobusy MAN a 1 omnibus NEOPLAN. Používaný speciální vodíkový motor MAN je šestiválec s maximálním výkonem 140 kW. Stlačený vodík je skladován na střeše autobusů v 15 hliníko-karbonových tlakových nádobách o celkovém vodním objemu 2 550 litrů. Dojezd na 1 naplnění je přibližně 150 km, což plně postačuje pro den provozu.

Kapalný vodík LH2

Osobní i nákladní automobily mohou v prostoru mnichovského letiště čerpat také kapalný vodík. Ten je dopravován trajlery z nedaleké zkapalňovací stanice firmy Linde v Ingolstadtu. Kapalný vodík je na letišti uskladňován v kryogenních nádržích při -253°C, z nich je přečerpáván jednak do plnící stanice kapalného vodíku, jednak do odpařovače (přeměna na GH2, který dále putuje do tlakových zásobníků). Veřejná plnící stanice kapalného vodíku na mnichovském letišti je plně automatická, vlastní plnění vozidla kapalným vodíkem zajišťuje, prostřednictvím speciálního výdejního stojanu, robot. Tento způsob zajišťuje nejen vysoký komfort, ale také 100% bezpečnost, protože špatná manipulace při plnění je takto vyloučena. Naplnění osobního vozidla trvá 6 minut.
Osobní automobily BMW, které dnes využívají kapalný vodík jako pohonnou hmotu, disponují 120 litrovou kryogenní nádrží, umístěnou v zavazadlovém prostoru. Dojezd automobilu se pohybuje mezi 250–350 km. Vozidla jsou dvoupalivová tzn. že mohou využívat nejen vodík, ale i klasické palivo – benzín.

Každodenní provozní a ekonomické zkušenosti jsou pro další rozvoj užití vodíku jako pohonné hmoty významným přínosem.